Sněhu kupy a první lyžovačka !!!

Již minulý víkend strašili na yr.no, že bude přituhovat. Měl dokonce napadnout i nějaký ten sníh. V hloubi duše jsem tomu moc nevěřil. V pondělí ještě poprcháválo a NTNUI mělo na plánu noční prolog k pátému závodu KKC. Nevím jestli jsem se zmiňoval, vítěz celého seriálu nočáků (6 závodů), vyhrává roční předplatné benzínkového kafe do plastového hrnku (KKC - Kaffekopp cup - Kafehrnek pohár ). Podle ztrát z tohoto prologu se poté ve středu startovalo do KKC 5. Tento závod se běžel ve vrcholových partiích místních minihor a jelikož během středy byl již nepatrný poprašek dole v Trondheimu, bylo mi jasné, že tam nahoře to bude asi nejspíš trochu stopovaná. Přesně tak to i bylo, do startu napadlo cca 10 cm prašanu, takže se člověk bořil nejen v bažinách, ale také ve sněhu. Celé to byla celkem mrtě palba, jen čekovat směr a ostatní lidi, super trénink na Tiomilu. Z celého závodu si pamatuji to, že mi celou dobu mrzl palec na kterém jsem měl palcovku, 2 velké chyby, ve kterých jsem zhruba s 10 lidmi důkladně pročesal přilehlé okolí kontrol a poté neuvěřitelnou vánici od 8 kontroly až do cíle, která mi připomínala Vánoce a Zlatonedělní sprint (Už se těšíte? Těšte!!). Na závěr musím jen dodat, že jsem si doma nechal EMITku a tak jsem tohle všechno podstoupil bez nároku být  klasifikován ve výsledcích. Ale co, trénink dobrý. Navíc to celé pak napravila saunička a následná pořadatelská večeře. 

Ve čtvrtek ráno jsem se probudil celý rozlámaný po nočáku, podíval se z okna a pohled byl asi takový:

Čtvrteční pohled z okna.

Musel jsem do školy, takže sem vybalil pohorky a šlo se:

Cesta do školy.

Před školou mě jen pobavila zasněžená kola:

Před školou.

Večer jsme jako obvykle vyrazili na fotbálek, avšak tentokráte již do haly na Dragvoll. Po hodině a půl jsem byl totálně v kytkách. Ani nevím kdo vyhrál. Možná já, sám nad sebou.

O víkendu byly naplánovány první lyže. Někteří blázni byli už v pátek a tak mi bylo doporučeno vzít lyže na skate. Jako vždy jsem byl líný vstávat o hodinu dříve a glidrovat, tak jsem tam nechal cosi z loňska. Už při prvním píchnutí jsem věděl, že to nebyl dobrý nápad. Myslel jsem, že mám místo skluznice šmirgl. Nadřel jsem se 2x víc, ale aspoň mi to nejelo z kopce moc rychle a já si mohl v klídku užívat nádherných výhledů. Výhledů jsem si užíval asi 10 minut, páč potom se Norové rozkoukali a začínali za to brát a já byl rád, že visel na ocásku. Napoprvé z toho bylo 90 minut a 17 km.

Ručičky celkem bolely.

Na neděli jsem přemáznul, nechtěl jsem se utrápit a hlavně jsem chtěl trochu poškádlit Noráky. Počasí bylo super, azuro, sluníčko a asi -3°C. Auto jsme nechali trochu níž, abychom to neměli úplně zadarmo jako včera. Lyže mi jely parádně, tratě nahoru dolů, v 5 lidech jsme se celkem hecovali. Připadal jsem si celkem lehce a tak jsem v kopcích občas zrychlil. Užili jsme si to. Na log se můžete podívat tady. 

Mapa lyžařských tratí na Byrmarce.

Výhled na Trondheimfjord.

Rozptýlená skupinovka.

Místní magistrála 

Jak se dalo předpokládat, Norsko je pro lyžování země zaslíbená. Hezké tratě, krásná příroda, ještě krásnější Norky od hlavy až patě oblečené v Bjornovi Daehliem. To všechno na konci října!! Co víc si přát!!

Nejkrutější na tom je, že tento víkend jsem lyžoval a ten příští jedeme do švédské Karlskrony na akademické mistrovství Skandinávie, takže zase mapu do ruky a hurá lampiónovat (prý to bude neskutečná kalba).

Hosti do domu a cabin trip ! ! !

Jak už jsem avizoval do Trondheimu se za mnou přijeli podívat Dusky s Vencou. Suprová týdenní chlapská jízda mě naprosto vyčerpala. Celý týden sem pečlivě naplánoval. Hlavní akcí měl být 3-denní výlet do pustého Norska plného překrásných výhledů, bažin a samoty.

K tomuto výletu jsme se museli však nejdřív doslova propít, abychom jednak nenesli tolik zátěže a hlavně nabrali dostatek sil. První české pivko po 3 měsících ve mě zmizelo bleskově a milióny mozkových buněk začaly rychle umírat, ale koho to zajímalo, ta chuť byla neodolatelná.

Spokojenost sama.

Neděle utekla celkem rychle s Duskym jsme se jeli proběhnout na Bymarku a Venca nečekaně spal. Šetřil síly na pondělí, asi tušil, že to nebude procházka norskou zahradou. Já už dopředu věděl, že to nebude žádná sranda, ale jsme přece lampióni a něco vydržíme.

Celá absolvovaná trasa (barevně jednotlivé dny, autíčko - stopnuté auto, postýlka - kabina).

Čekalo nás více než 60 km s převýšením 1360 m, navíc vše okořeněno drsnou norskou přírodou. Cíl prvního dne byl jasný, dostat se na kabinu Lynhøgen. Pohodovým tempem jsme vyrazili z městečka Klæbu a asi po pul hodině chůze Dusky jen tak ze srandy zkusil mávnout na auto, které kolem projíždělo. To nám zastavilo. Z auta vylez vousatý borec a já se mu norsko-anglicky snažil vysvětlit, že chceme k velkému jezeru. Pochopil a nám se zkrátila cesta ke kabině o 10 km. V tu chvíli jsme netušili jak moc nám to pomohlo. Chlápkovi jsme dali 2 pivka (později jsme toho fest litovali) a od jezera jsme již vyrazili po svých. Nejprve po cestě a pak údolím podél říčky až nahoru na bažinatou pláň. Tam jsme se napojili na cestu a po ní pokračovali asi 5 km. V dálce jsme pozorovali zasněžené vrcholky. Bylo mi jasné, že je budeme muset překovat, protože kabina byla právě tím směrem. Když cesta skončila, čekaly nás "pouhé" 3 kilometry lesem. Jenže pěkně do kopce, později i po kotníky ve sněhu. Já si užíval první sníh a zařezané údolí překovával jako kamzík. Dusky vše nadšeně fotil, jen na Vencoj byla trochu znát únava. Naštěstí kabinu jsme našli bez problému a tak jsme měli kde přečkat noc. Zatopili jsme v kamnech, uvařili jídlo a naštípali dříví na noc. Otevřeli jsme pivka a začali si užívat samoty, venku se začal zvedat mega vítr. Jen sem se modlil, aby ráno bylo hezky. Protože jsme s Duskym spali v bikeroj (spacák, ve kterém je mi k ránu zima i v tělárně), museli jsme topit celou noc. To znamenalo zhruba každý 2 hodiny narvat kamna dřívím. Hlavní topič akce Venca se pohotově nabídl, že topení přes noc obstará. Bohužel nikdo netušil, že po druhé šichtě usne a na dříví ani nesáhne. Během noci jsem znovu zatopil a Dusky k ránu přiložil. Dočkali jsme se rána. Když jsem vyšel ven se vyčůrat, naskytl se mi neuvěřitelný výhled na okolní krajinu při východu slunce. Miluji ten pocit samoty, široko daleko nikdo, nejbližší civilizace 20 km.

Sníh na hřebenu.

Lynhøgen.

Lynhøgen.

Povedená partička.

Druhý den nás čekala daleko těžší zkouška. Protože na další kabinu to bylo 15 km vzduchem. Zdálo se být jednodušší zvolit obcházečku, která měřila zhruba 35 km. Museli jsme proto vyjít co nejdříve. Asi okolo 9 ráno jsme vyrazili a ještě plní sil pózovali Duskymu na fotkách za překrásného počasí (5°C, jasno, vítr). Museli jsme znovu překonat hřeben, ale tentokrát  nám to bylo naprosto jedno, všichni jsme si to užívali.

Póza no. 1.

Sparta 4EVER.

Na cestě.

Energie rychle ubývala. Podklad byl náročný, přimrzlé bažiny, mech, borůvky, navíc stále nahoru dolů. Cesta nám připomínala pána prstenů, asi ve 100 metrových rozestupech jsme kráčeli rovnou za nosem do neznáma. Skoro jsme nemluvili, jen vnímali okolní přírodu a přemýšleli. Klid vyrušil jen můj výkřik "čumte sobi!" Dusky nezaváhal a stihl je vyfotit.

Sobi.

Začínal jsem mít pomalu strach, protože jsme šli strašně pomalu a k asfaltce to bylo stále dost daleko, Venca nepromluvil víc než 2 hodiny a já překonával první krizi. Zahnal jsem jí nejlevnějším norským párkem. Dalším vyrušením klidného putování byla nutnost překonání asi 3 metry širokého potoka. Celkem jsme se pobavili, všici to zvládli a tak jsme mohli v klídku pokračovat. Po dalších 2 hodinách už se mluvilo o 106. Poprvé jsme trochu zanadávali, když jsme museli projít zarostlým svahem okolo jednoho jezera. Větší problém přišel o něco později. Mega bažina a pokusy o přejití suchou nohou. Nejdříve jsme hopkali z mechu na mech, ale uprostřed už to nešlo. Byli jsme v pasti. Já bezmocně stál koukl na Duskyho, on pokrčil rameny. Venca prohlásil, že se ne nějakou bažinu muže ... a šel jakoby nic. Tím nás naprosto rozsekal. Zapadl jen asi 2x po kotníky, tak jsme šli za ním. Dusky přehopkal taky v poho, samozřejmě jen já se v půlce propadl levou nohou po lýtko. Poprvé sem začal říkat nehezká slova o Norsku. Publikovat je radši nebudu. Po dalších několika hodinách nemluvení jsme došli na vytouženou asfaltku. Už nám zbývalo "jen" posledních 10 km. Vykračovali jsme si pohodovým tempíčkem, nohy už celkem bolely. Najednou jsme uslyšeli zvuk auta, rozzářili se nám oči a k nám dojela černá octávka.  Prosebně jsme se podívali na řidiče a on znovu zastavil.  Tentokrát nás to opravdu zachránilo, nedovedu si představit jak by jsme vypadali po dalších 10 km. Navíc nás čekala poslední tvrdá zkouška. Překonání horské řeky byl opravdu oříšek, kameny klouzaly a s batohem se moc dobře neskákalo.

Horská říčka.

Venca váhá, skočit či neskočit.

Na Flåkoiu jsme dorazili asi hodinu před západem slunce, takže akorát. Najedli se a roztopili kamna v nedaleké sauně. Po náročné tůře přišla opravdu vhod.

Skupinovka po sauničce.

Skupinovka Flåkoia,.

Večer už jsme jen popíjeli a bavili se. Ráno nás čekal jen asi 5 km dlouhý sešup na autobus do nedalekého Lundama a tím zpět do Trondheimu.

Zbytek středy byl odpočinkový, já si ještě večer šoupl nočák, vůbec se mi tam nechtělo, byl jsem unavený a i když byla mrtě kosa nakonec jsem nelitoval, protože to byl asi nejhezčí nočák, který jsem zatím v Norsku běžel.

Ve čtvrtek bylo naplánované mezistátní utkáni NOR x CZE ve fotbálku. Těsné vítězství jsme večer s Duskym oslavili v trondheimských clubech. Na tuto akci budeme jistě vzpomínat dlouho. Norway rulezzz !!

Fešný norský securiťák.

Zbytek týdne byl ryze kulturní, nejdříve procházka po Trondheimu, nakupování pohledů, modní přehlídka a poté fotbal místního Rosenborgu proti Sandnes Ulf. Fotbal nic moc, jedna penalta a asi 3 střely na bránu. Naštěstí jsme měli studentský lístek za 100 NOK. Je zajímavé na co všechno se dá v Norsku vysomrovat studentská sleva. Bohužel jsem si po tomto zápase nainstaloval FIFU 13, takže proto má článek tento týden   takové zpoždění.

Jeg liker RBK.

Lerkendal stadion.

Já s kánónem.

Myslím, že jsme z norského týdne vyždímali naprosté maximum. Já si ho mrtě užil a odnesl si zážitky, na které asi nikdy nezapomenu. Co si odvezli hosté? Vím, že Venca odjížděl s taškou plnou čokolád a nutel. Ale radši se jich zeptejte sami! Btw. oni mi sem přivezli lyže, takže já už netrpělivě čekám na to, až sníh dorazí i do Trondheimu..

Více fotek je tady.

Hu & Hei !!

Tento týden předčila všechno pouhá sobota. Nemá proto cenu plácat nemysle o něčem jiném. Tento příspěvek bude věnován především Hu & Hei, závodu který svou náročností předčil naprosto všechny závody co jsem kdy běžel, kam se hrabou HROBy, ROGAININGY či 24 HODINOVKY.

Pojďme se podívat trochu do historie, je to závod s neskutečnou tradicí poprvé se konal již v roce 1960 tehdy se jednalo o 21 km dlouhý "trail". Startovalo "pouze" 30 závodníků a závod dokončilo 83,3 % odvážlivců. V roce 1965 stavitel Einar Gjertsen připravil mimořádně těžkou trať z 307 startujících za   brutálních podmínek (velké množství sněhu) dokončilo závod pouze 19,9% závodníků. Aby se tento incident již v budoucnu neopakoval, byl zaveden takzvaný Gjertsen faktor, který byl vypočítán následujícím způsobem:

(délka * převýšení) / (délka Gjertsenovi tratě * převýšení Gjertsenovi tratě)

Kdo prošel matikou pro střední školu by měl lehce pochopit, že výsledné číslo je vždy mezi 0 a 1. Pokud se rovná 1, pak je trať srovnatelná s tratí jistého pana Gjertsena. (zanedbejme počasí). Na grafu dole můžete vidět Gjertsen faktory pro různé roky.

Gjertsen faktory do roku 2010.

Nejlepší na tom je, že tento faktor je vždy zveřejněn až ráno před závodem a pro tento rok byl prý nejvyšší za poslední dobu - 0,92. Dal jsem Hu & Hei přednost před MČR štafet a družstev, prostě si umím vybrat kdy běžet jaký závod.

Celé Hu & Hei je rozděleno do 2 částí. V pátek se běží tzv. Snuskeløpet, kde člověk dostane prázdnou normální lampioňáckou mapu, vystartuje a před ním visí mapa s 25 kontrolami. Závodník musí oběhnout 5 z nich. Jde samozřejmě o čas, takže každý volí dle něj nejkratší variantu. Podle výsledků tohoto minizávodu, který plní pouze roli rozdělení startovního pole, se poté hendikepově startovalo do tzv. Gampeløpet, tedy do opravdového Hu & Hei. Já plánoval jít Snusk s rozvahou, moc se zbytečně neunavit, ale zase se vlézt do handicapu (10min, pak hromaďák). Celkem v pohodě jsem si vysnuskoval ztrátu 5:51, což bylo přesně to co jsem očekával.

Snuskeløpet.

V sobotu ráno jsem si udělal mega snídani a 9:30 už jsme stáli na startu, ze všech byla patrná trocha nervozity. Hu & Hei se běží se speciálně připravenou mapou, která se dost podobá té orienťácké, ale měřítko je 1 : 25 000. Takže na přílišné detaily jsme mohli zapomenout. Překvapily mě detailně zmapované bažiny, které mi v řadě situacích hodně pomohly. Vystartoval jsem 9 sekund za borcem, ale já si chtěl na začátku všechno osahat a tak sem ho nechal pláchnout, závod byl dlouhý dost. Do plánovaných 32 km s Gjertsen faktorem 0,92 jsem šel s rozvahou. Opomněl jsem na další z mnoha krás tohoto závodu, trať neznáte. Na startu vám sdělí pouze umístění 1 kontroly, na té se dozvíte kde je 2 kontrola a tak dále. Víte jen, že celá trať jsou 2 okruhy - 20 a 12 km (vzdušnou čarou). Začal jsem tedy volněji, první a druhá kontrola bez problému a tak jsem začal trochu přidávat na tempu. Pak nás čekal první královský postup závodu, 6,6 km dlouhý. Nějak sem si nechtělo šplhat do kopce hned ze začátku, tak jsem zvolil skoro 12 km dlouhou obíhačku po cestě. V půlce sem doběhl skupinku a tak se tempíčko po asfaltu pohybovalo okolo 4 min na kilák. Bylo mi jasné, že si to vybere svojí daň na konci, ale co tak hezky se běželo neřešil sem to. Stal jsem se dokonce i trochu slavným. Tento postup si vybralo pro analýzu World of O. 

1. Královský postup na 3K.

Bohužel jsem na konci pokazil dohledávku a to mě stálo tak 5 min navíc. Nicméně obě varianty byly téměř rovnocenné, záleželo na tom jak kdo byl rychlý v lese. Po tomto postupu jsme se již začali vracet zpátky na start. Následoval sled kratších a jednodušších postupů a následný výběh na průběh do 2. kola. Poslední kilometr byl celkem do kopce a já začal pomalu a jistě tuhnout. Nahoru jsem se vyškrábal úplně hotovej. Po 26 km si sedl do stanu s jídlem a nacpal do sebe asi 2 banány a snad tunu hrozinek.

Já na průběhu, nebo spíš průsedu a za 2 hodiny v průseru.

Následoval 2 kilometrový seběh, kde se to dalo pustit, takže jsem krizi zase rozběh a na kontrole doběhl skupinku, která nevypadala marně. Vyvezl jsem se s ni jeden postup, ale pak sem usoudil, že sám budu rychlejší a tak sem převzal velení a vydal se sám vstříc dalšímu postupu. Poprvé jsem si začal všímat nápisů u kontrol, které vždy sdělovaly délku následujícího postupu a délku do cíle. Před druhým královským postupem tam bylo 3,2 km na další kontrolu a 10 km do cíle. Postup nebyl dlouhý, ale vedl okolo nejvyššího   kopce Bymarky a stále lesem, nedalo se využít žádné cesty. Každou chvíli sem očekával krizi a ta přišla právě když sem dorazil na předposlední kontrolu závodu.

Královský postup no. 2.

Následující postup byl pro mě zásadní, protože jsem se potřeboval vyškrábat nahoru na planinu a jako když lusknete prstem všechna energie byla pryč. Rychle jsem do sebe narval gelík, snikersku a pár hroznových cukrů a snažil se pomalu lézt nahoru, připadalo mi jako bych udělal 1 krok nahoru a 3 dolů. Nahoře mě ofoukl vítr, přeběhl mráz po zádech a já věděl, že žaket je tu, začala mi být zima, bolel každý krok, nebyly síly na to ptát se kdo je kdo, úkol zněl jasně - přežít. Věděl jsem, že nesmím přestat běžet jinak bude zle. Bohužel jsem před poslední kontrolou seběhl 50 výškových metrů naprosto zbytečně a když jsem je šplhal zpátky ozvaly se křeče do stehen. Asi 3 minuty jsem ležel ve svahu a snažil se to nějak přečkat. S problémy jsem se dostal nahoru a orazil poslední kontrolu, teď už zbývaly "jen" 3 kilometry utrpení, chtěl jsem jít co nejkratší cestou, ale křeče se ozvaly znovu a tak jsem musel změnit plán a využít cest.

Celá trať Hu & Hei. 

Celé Hu & Hei jsem oběhl za 5 hodin 45 minut a umístil se na 27. místě (celkem se účastnilo asi 200 závodníků). Na vítěze ztratil přes hodinu, ale první neNor v cíli. Byl jsem celkem spokojený, škoda drobných chyb a toho konce, ale s tím člověk při závodě nic neudělá, prostě mu dojde a je konec. Celkem mě potěšily gratulace od Norů, prý hodně dobrý výkon napoprvé. Nikdo prý není řádným členem NTNUI dokud nedoběhne Hu & Hei. Tak uvidíme jestli  ho ještě někdy poběžím.
Nejhorší utrpení přišlo v následujících 12 hodinách, všechno mě bolelo, nemohl jsem díky tomu usnout, takže jsem zkoukl 2 filmy a bez úspěchu. Neděli jsem prozewlil a pondělí šel na posilováníčko jako by se nechumelilo. Dneska (úterý) jsme měli ráno (8:30) technický mapáč. Kde jsem si zase ověřil, že ráno jsem naprosto nepoužitelný. Nechal jsem doma vložky do talonů, ale tady to není zas takový problém, les je tu většinou krásně měkoučký. Každopádně to byl dobrý pocit mít odtrénováno v 10 ráno.

Ranní trénink.

Málem bych zapomněl, minulý týden jsem měl ve škole prezentaci o historii lampiónovýho sportu a čitelnosti   používaných map. Koho by to zajímalo tak prezentace je tady.
Zítra mě čeká oblíbený druh tréninku - nočák s hromadným startem, takže doufám, že už dám konečně Norákům trochu pokouřit.

V sobotu by měl dorazit Dusky s Vencou, takže příští týden by měl být ve znamení kultury, kalení a výletů.